Láska bolest přináší - 4. Zmatené myšlenky aj.

4. Zmatené myšlenky aj.

Dnes utíkaly hodiny rychle. Kromě dějin čar a kouzel. V tomhle případě Hermiona usínala podobně jako ostatní. Nebylo to nezajímavostí předmětu samotného. Mohl za to monotónní hlas jejich profesora. Spíš než učit, by mohl vyprávět pohádky na dobrou noc.

Měli hodinovou přestávku před dvouhodinovkou lektvarů. Venku se objevila tmavá mračna. Nevypadalo to právě na slunečný den. Tak se s kluky pustili do úkolů. Ona sama se na úkoly nemohla moc soustředit. To se jí nestávalo moc často. Vlastně vůbec. Dokázala se jim vždy plně věnovat. Události včerejšího večera jí ale stále vrtali hlavou.

Nejdříve ten rozhovor mezi Brumbálem a Snapem. Pochopila, že Snape dal někomu neporušitelný slib. Jedno ale nechápala. Proč to udělal? Jaký k tomu mohl mít důvod? Hermiona věděla, co přijde po porušení tohoto slibu - smrt.

Navíc pokud rozuměla dobře, Snape ani nevěděl, s čím souhlasil. Brumbála moc neslyšela. Chvílemi šeptal, ale i z toho, co slyšela, si dokázala udělat představu. Představu, kvůli níž se jí v hlavě honily tisíce otázek.

Kromě rozhovoru byla také zmatená pozdějšími událostmi. Vběhla bez rozmýšlení do kabinetu. A našla ho v hrozném stavu, ležícího na zemi.V tu chvíli si plně uvědomila, co musí Snape podstupovat.

Co jsem si vlastně představovala? Že Snape chodí sem tam k Voldemortovi na návštěvu. Vyslechne pár informací a zase se vrátí jako nic. Byla jsem tak hloupá, pomyslela si.

Hermiona k Snapeovi pocítila záchvěv obdivu. Umínila si, že se bude snažit přehlížet jeho nevrlé chování. Pochopila, že to musí být těžké. Nedokázala si představit, že by musela zvládat to samé.

Myšlenkami se vrátila k blížící se hodině. Trochu se bála. Zároveň ale byla zvědavá na jeho chování.

Bude se chovat jinak? Vzhledem k situaci, v níž se ocitli. Chtěl ji políbit? Chtěla to ona? Bože, mě napadají úplný blbosti. Samozřejmě, že ne. Třeba se bude chovat jako vždy. Jako by se nic nestalo. A stalo se vůbec něco?

Hermiona se odpoutala od znepokojujících myšlenek. Na to bude času dost. Podívala se na své kamarády. Harry popsal už druhý pergamen. Zdálo se, že s úkolem problémy nemá.Viděla ale hromadu zadání, kterou měl ještě před sebou.

Za to Ron nad svým úkolem jen nešťastně seděl a nechápavě vrtěl hlavou. Zatím se asi moc daleko nedostal. Oba si vše nechali na poslední chvíli. Famfrpál a šachy jsou pro ně přednější než škola. Hermiona si povzdechla. Ti se prostě nezmění.

„Hele, kluci, co kdybyste příště místo šachů zkusili udělat pár úkolů,“ozvala se.

Harry ani nezvedl hlavu. Zamumlal si něco pod nos a pokračoval v psaní. Za to Ron po ní hodil zoufalý pohled. Bylo jasné, že si neví rady. Hermiona se nad ním tentokrát slitovala. Stoupla si za něho a podívala se na zadání, které měl před sebou.

„No tak ukaž, co to máš. Ale, Rone, vždyť to je úplně jednoduché.“

„Možná pro tebe, Hermiono. Jak mám ale ten zatracenej úkol udělat, když ani nevím, kde hledat?“

Zatraceně. Mohl sem si myslet, že uslyším něco podobného, pomyslel si Ron.

„Ronalde,“vyslovila s důrazem na každé písmeno Hermiona. „Stačí sundat ruku z té knihy, o kterou ses tak pohodlně opřel, hm. Přečíst si název. A hned zjistíš, že je to přesně to, co hledáš. Otevřeš ji a začneš opisovat. To zas není tak těžký, nebo jo?“

„No tak dobře, Hermi. Uber trochu, jo? Zatraceně. Já nejsem Snape. Nemusíš si na mně vylívat zlost.“ Ron se na ni naštvaně podíval. Zároveň pocítil starost.

Zamyslel se nad jejím chováním.

Hermiona se sice dokázala rozčílit. To jo. Ale vždycky k tomu měla aspoň malý důvod. Nikdy nezažil, aby se na něho obořila kvůli úplné blbosti.

Jedině snad ve čtvrtým ročníku na plese. Ale to nebyla zas taková blbost. Choval se tenkrát jako vůl. To zas jo. Ale nemohl si pomoct. Když ji viděl s Krumem, vařila se v něm krev. Měla tenkrát úplnou pravdu. Byl prostě zbabělec. Měl ji pozvat hned.

Podíval se na ni. Tvářila se trochu provinile. Navíc na ní bylo vidět překvapení.

Hermiona byla opravdu překvapená. Nikdy se ještě na Rona tak prudce, jako teď, neobořila. A taky měla na sebe zlost. Kvůli svému chování. A taky kvůli zmatku ve své hlavě. Vždycky si věděla se vším rady. Všechno věděla sama nebo našla odpověď v knize. Snad poprvé tomu bylo jinak.

„Promiň, Rone. Máš úplnou pravdu. Jsem naštvaná na Snapea. A vůbec se mi večer nechce na ten trest.“ Čekala, co na to řekne.

Ron si oddechl. Už to byla zase ta stará dobrá Hermiona. Usmál se na ni a trochu rozpačitě ji poplácal po ruce.

„V pohodě, Hermi. Já to chápu.“

„Víš co? Pomůžu ti s těmi úkoly. Já už jich mám stejně jenom pár. To zvládnu potom.“ Hermiona vzala do ruky zmiňovanou knihu a začala diktovat.

Po nějaké době všechno uklidili a vyšli ze společenské místnosti. Čekaly je lektvary.

Doufám, že přežiji, pomyslela si Hermiona.

Přežila jsem. Naštvaná a ještě víc zmatená. Ale přežila.

Co jsem vlastně čekala. Omluvu. Poděkování. Když šli do hodiny, čekala všechno. Jen ne přehlížení. Prostě ji ignoroval.
Všichni si všimli, že byl Snape trochu přepadlý. Choval se ale ke všem jako obvykle. S jedinou výjimkou. A tou byla ona. Klidně tam ani nemusela být.
Ani by si nevšiml.

Nenadával ji. Neponižoval. Dokonce se ani nezastavil nad jejím lektvarem. Ne, že by jí to chybělo. Jen prostě čekala něco. Nevěděla co. Ale prostě něco. A ono nic.

Jedině v okamžiku konce hodiny ji letmo zaregistroval. Zastavil se u její lavice a řekl:

„V sedm hodin u mě v kabinetu. Přijďte přesně.“ Skoro se na ni ani nepodíval a vyšel z učebny.

Hermiona byla zvědavá na trest. Až budou sami. To ji nebude moci ignorovat.


Hermiona šla s kluky a Ginny do společenské místnosti. Dodělávala společně s Ronem zbylé úkoly. Harry a Ginny se brzo zvedli a odešli. Nejspíš se šli věnovat mnohem příjemnějším věcem, než je učení. Hermiona se pro sebe usmála. Přála jim to. Zvlášť Harry si toho hodně zažil. Oba si zasloužili být alespoň chvíli šťastní. Hermiona totiž věděla, že brzo přijdou zlé časy. Jen nevěděla, jak brzy to bude.

Bylo už skoro šest hodin. Čas na večeři.

„Půjdeme, Hermi. Ti dva už určitě čekají dole. Já mám teda hlad. Člověk by neřekl, že myšlení tolik vysiluje.“ Ron se na ni usmál.

„A prosím tě, můžeš mi říct, kdy hlad nemáš?“ Oplatila mu úsměv Hermiona. „Když už mluvíme o jídle. Já ani nemám chuť. Spíš jsem unavená. Půjdu si na hodinku odpočinout do pokoje. Kdoví v kolik se večer vrátím.“

„No jo, já málem zapomněl. Tak ti budu držet palce. A nenechej si od toho umaštěnce nic líbit. Jasný?!“

„Jasný. A teď už běž a pozdravuj ode mě Ginny a Harryho.“

„Budu. Čau zítra.“ Mávnul na ni a už spěchal do Velké Síně. Snad jako by na něho nemělo nic zbýt.

Říkala, že je unavená. A byla to pravda. Navíc ale chtěla být chvíli o samotě. Zašla do pokoje. Nastavila si starý dobrý mudlovský budík. Pochybovala ale, že usne. Vzdor tomu, za chvíli spala jako zabitá.

Hermiona se zděšeně posadila. Zdál se ji podivný sen. Ocitla se v tmavé místnosti. Kolem stálo několik postav. Viděla z nich jen siluety. O zeď se vyčerpaně opírala podivně známá postava. Než si ale mohla všechno srovnat, prudce se rozevřely dveře. To co ji ale vzbudilo, nebyl člověk ve dveřích. Toho ani nezahlédla. Bylo to zelené znamení, vznášející se na nebi.

Hermiona si řekla, že to byl jen sen. Pohlédla na budík. A v té chvíli se už podruhé zděsila. Bylo za pět minut sedm.

Vyskočila a rozběhla se dolů, do společenské místnosti. Sedělo v ní pár studentů. Ti si ji trochu udiveně prohlíželi.

Hermiona si jich nevšímala. V hlavě měla jediné - dostat se do sklepení včas. Proběhla hradem. Až se ocitla před dveřmi Snapeova kabinetu.

Podívala se na hodinky. Bylo pár vteřin po sedmé. Hermiona už zvedala ruku k zaklepání. V tu chvíli se dveře před ní prudce rozevřely. A ona překvapeně hleděla do mírně udivených očí profesora lektvarů.

A/N Za opravu děkuji své beta-reader Morrigan :-).